Pověsti
Kříž
Nedaleko od Zderaze, v lese při cestě do Boru, stojí na pískovcové skále dřevěný kříž. Ve Zderazi se o něm vyprávěla tato pověst.
V dávných dobách ve zdejším kraji žili dva mladí lidé, kteří se milovali. Chlapec byl bohatý, jeho rodiče měli velký statek. Dívka byla velmi chudá. Protože rodiče bránili jejich lásce, scházeli se potají pod pískovcovými skalami v lese. Po čase mladík podlehl naléhání rodičů a našel si bohatou nevěstu. V den jejich svatby skočila nešťastná dívka ze skály, právě když po cestě pod ní projížděl kočár se ženichem a nevěstou. Na památklu této tragické události postavili na skále kříž.
(dle ústního podání zpracovala Mgr. Eva Roženská)
O siláku Strachotovi
V lese zvaném Polánka, byla kdysi vykácena paseka. Kmeny byly rozřezány na klády a připraveny k odvozu. A tu zpozoroval myslivecký mládenec, že se mu z paseky klády ztrácejí. Pátral s hajnými a snažili se objevit nějakou tu stopu, která by prozradila zloděje. Než, nedařilo se jim to. Na místě nebyla žádná stopa po povozu, ani piliny, které by byly důkazem, že dřevo bylo na místě rozřezáno a odneseno. A klády se ztrácely beze stopy dále.
Pan hrabě meškal právě ve Vídni a panský myslivec s hajnými musel celé noci hlídat na pasece, protože chtěl vypátrat zloděje, než se hrabě vrátí. Konečně jednou se přece dočkali. Ve vší tichosti přišel na paseku muž velké, silné postavy, s břevnem v ruce. Nadzvedl kládu u konce do výše, poodešel pod ní doprostřed a pustil ji na rameno. Na druhé rameno si položil břevno a držeje, poněkud si kládu nadlehčil, šel s ní na pilu, kde kládu složil k rozřezání. I hlídali nyní myslivci pilu, neboť vystoupiti proti němu se báli, vidouce jeho velikou sílu. Pilař druhý den kládu rozřezal a nyní za dne, přišel opět ten silák. Konec rozřezané klády svázal provazy, aby se nerozbíhala, vzal je na ramena a nesl je, stopován myslivci, až do Vysokého Mýta, kde řezivo prodal. Zjistili, že se jmenuje Strachota a že je ze Zderaze.
Myslivec si pospíšil vylícit celou příhodu hraběti, který se právě vrátil z Vídně. Jké však bylo jeho překvapení, když viděl, že se hrabě zaradoval a hned pro siláka Strachotu poslal. Silák přišel na hrad, pokorně se uklonil a tázal se, čeho si jeho Jasnost přeje. Hrabě pozoroval se zalíbením jeho svalnatou postavu a povídá mu: "Právě mi žalovali moji služebníci, že snad kradeš z lesa dřevo. Měl bych tě dát zavřít do tmavého vězení, ale chci ti odpustit, jestliže splníš podmínku, kterou ti dám. Poslouchej! Mám ve Vídni uzavřenou sázku s jedním maďarským šlechticem o tom, kdo má na panství silnější a pilnější lid. Proto pojedeš se mnou do Vídně a když vyhraješ, všechno ti odpustím." Strachota se pokorně uklonil a povídá: "Přijímám podmínku a přičiním se, abych vyhrál. Mám však doma ženui a děti a nebudu mít za mé nepřítomnosti doma co jíst. A já bych sám před zápasem něco lepšího potřeboval." Hrabě mu dal hned nasypati 2 pytle hrachu a k tomu přidal půlku prasete. Strachota si naložil jeden pytel na rameno, druhý na druhé, přes to půlku prasete a uvíral se s tím, k úžasu přítomných, domů, cestou ještě po lese jahody sbíraje.
Za týden odjel s hrabětem do Vídně. Vstoupili na určený den do velké dvorany, kde je již očekával maďarský hrabě se svým silákem, i mnoho k zápasu pozvané šlechty. Maďar si Strachotu škodolibě prohlížel, ale ten nedbal na jeho úšklebky a poprosil svého pána, aby mu dal před zápasem něco napít. Hrabě poručil Strachotovi přinést velké vědro, naplněné do vrchu pivem. Strachota je uchopil jednou rukou, napil se a podával svému sokovi. Ten náhle zbledl, nemohl vědro udržet vjednou rukou a musel je zachytit druhou, Když to Strachota uviděl, povídá mu: "Kamaráde, zápas již máš prohraný. Podej mi ruku na usmířenou,bylo by zbytečné zápasit." Maďar se vzdával, podával mu tedy pravici, kterou Strachota tak stiskl, že mu ji rozdrtil. Svému pánu tak získal vítězství, byl za to řádně odměněn, takže již nemusel chodit do lesa krást dřevo.
(z obecní kroniky novohradské)
Zkamenělý pastýř
Za starých časů kdy zderazská obec měl pasáka prasat a ovec žil tu také jeden pasák ovcí se svou ženou. Každé ráno je vyháněl kam se mu to hodilo a v poledne přiháněl stádo blíže vsi a odskočil si poobědvat. Jednoho dne také vyhnal stádo na pastvu a žena připravovala oběd. Když už bylo poledne odzvoněno a milý pastýř k obědu nepřicházel tu se žena rozhněvala a povídá: „bodejž bys tam zkameněl“. Tímto výrokem jej zaklela. Kvečeru ji to nedalo dobře dělat i vyšla jej hledat a místo muže s ovcemi našla kamenný balvan a mnoho jiných menších. Tu uviděla co provedla ale muže vzkřísit nedovedla. Tak tam stál až do našich časů. Teď stará památka bere zkázu. Místo šumění lesa kol dokola ozývá se tlučení kladiv a šramot strojů (drtiče a motoru). Pastýř leží svalený ale fotografii jsme zachovali pro generaci příští. Při hledání kamene se přišlo u Pastýře na krásnou modrou žulu která daleko široko zpracovaná se vyváží. Podle náhledu odborného učitele pana Josefa Krejsy Zderazského rodáka mohl to být modloslužebný kámen našich pohanských předků. (opsáno ze zderazské kroniky – 1. díl – neupravováno).
Písmák
V zastrčené chalupě Zderazské, jen jakoby přilepené, jakoby přilepené na zděném stavení sousedově žil Zderazský písmák Adam. Chalupník Adam přečetl mnoho knih, těch několik měřic polí nezabralo mnoho času, a dovedl již hospodařit a porozprávěti se strejčky a tetičkami Zderazskými. Na besedu přišel k němu krejčí, i kovář, švec i bednář a ovšem i jejich panímámy.
V létě sedalo se na zahrádce pod stromy, v zimě na lavici u vesele praskajících kamen.
A bylo v té malé světničce konáno živých rozhovorů a šprýmů provedeno a rad dáno a písní nazpíváno starodávných a pověr vyprávěno. A písmák Adam se těšil v oblibě v celé vsi a panímámy již naň výslužkou pamatovali. Bylo Adamovi hoj, když i políčko mu něco dalo a něco kravička. Ano, to jeho políčko, to právě udělalo ho slavným v celé dědině a až do dnešního času pověst ta se přenesla. A vypravuje, jak jednoho dne rozlétla se po celé Zderazi zpráva, že Adam seje – nastojte lidi – plevy. Adam se zvědavosti sousedů jen usmíval. A co seje? ptá se Adamův soused Zych. Plevy, jak vidíte, odpovídá Adam a kráčí po záhonu dále. A co bude z těch plev? ptá se Zych. Žito, odpovídá zkrátka písmák. Zych se zarazí, odchází a myslí si, zda-li Adamovi nepřeskočilo. To byl podzim.
Přeběhla zima a jaro počalo volati zelené travičky rostlinek tajemného lůna země. Zderazští nechtěli věřit svým očím, na poli Adamově vyrazilo brčálové osení a to dalo bujné klasy a hojnou žeň. Zderazští říkali: Plevy sel a nejlepší obilí má. To není samo s sebou. A kroutili hlavami. Adam se jen usmíval. Ale vstoupil ve vážnosti. Nebo kdo seje plevy a zrní klidí, ten není jen tak obyčejný člověk…..
Po něm hospodařil na chalupě jeho syn. Ten již nesel plevy k žitu, ale žito jen. Proč nesejete plevy jako tatík? rozumovali Zderazští a ptali se ho na to. Tatík nesel plevy, odpovídá písmákův syn. Že nesel? diví se všichni sousedé, vždyť jsme na své vlastní oči viděli …… Viděli jste za bílého dne, že sel plevy, vlastně hnojivý prášek, do něhož naoko přimíchal trochu plev. To jen hnojil. A v noci pak zasel zdravé zrní a zrní dávalo mu hojnou žeň. Tak je to s těmi plevami? Ano, tak to bylo. Ve dne sel otec jen plevy, v noci zrní. A to je ta pověst o Zderazském písmákovi Adamovi, který ve dne plevy sel a v noci zrní.
(Opsáno ze soukromých zápisků rodiny Pokorných z Kutřína – neupravováno).
Zajíc
Novohradské panstvo pořádalo na dolanském lese hon. Lovci viděli, že smečka honících psů pronásleduje nějaké zvíře. Zmizeli jim v lese nad Všivickým údolím a slyšeli jejich divoký štěkot, který se ozýval z jednoho místa. Sledovali smečku a ke svému překvapení viděli zvláštní obrázek. Nad údolím stála strmá skála, na které štěkali rozzuření psi. Na vedlejší skále, která tvořila oddělený pískovcový sloup, seděl zajíc a jako by se vysmíval svým pronásledovatelům. Při svém útěku přeskočil na tento pilíř. Psi se za ním skočit neodvážili. Na památku této události nechal novohradský lesmistr Knölles postavit na skále sochu odvážného zajíce.
V dnešní době tam naleznete repliku, o jejíž zhotovení a umístění se zasadil spolek Zderad.
(Dle ústního podání zpracovala Mgr. Eva Roženská).